Popis události

Významnou pobočkou Koncentračního tábora Flossenbürg byl tábor v Holýšově. Nacházel se asi kilometr od severního okraje obce, ve statku patřícímu do roku 1939 sedlákovi české národnosti V. Pičmanovi, který byl odtud vyhnán. Tábor při místní muniční továrně pod správou KT Flossenbürg tu existoval až od dubna 1944. Do září 1944 formálně spadal pod KT Ravensbrück. Celkově prošlo táborem 1091 žen, z toho 402 maďarských Židovek, 385 Francouzek, 173 Polek a 115 Rusek. Kromě toho bylo v táboře vězněno i 250 mužů. Tábor byl osvobozen 5. května 1945. V táboře zahynulo 11 vězňů, kteří měli být pohřbeni (spolu s mrtvými z dalších holýšovských táborů) na zdejším hřbitově.

V současnosti stojí v přední části bývalého koncentračního tábora rodinné domky, v zadní části se nachází oplocený areál soukromé firmy. U příjezdové cesty k objektu je vybudována pamětní deska v osmi jazycích. Vedle tohoto památníku je umístěna i deska připomínající osvobození tábora, pamětní hliníková deska přivezená z Francie a od roku 2010 i žulový kámen z Flossenbürgu připomínající těžkou práci vězňů.

V Holýšově byl také zřízen pracovní tábor pro muže (od prosince 1939 do 26. dubna 1945) a ženy (od dubna 1941 do 26. dubna 1945), případně zajatecký tábor pro Francouze (od července 1940 do 28. dubna 1945).

Osvobození ženského tábora

Vojáci Svatokřížské brigády osvobodili německý koncentrační tábor Holleischen, který byl pobočkou koncentračního tábora Flossenbürg 5. května. Němci zde zadržovali 400 Francouzek, 280 Židovek, 167 Polek a také Češky.

Vojáci brigády na tábor zaútočili, vězeňkyně osvobodili a zajali okolo 200 esesmanů a dozorkyň. „My jsme vůbec nevěděli, že zde koncentrační tábor je. Prozradil nám to Němec, kterého jsme zajali. Nebylo na co čekat. Hned druhý den jsme na tábor zaútočili. Vše se obešlo bez boje, Němci se vzdali," vzpomíná Edmund Poniewierski.

Poláci tehdy zachránili život téměř tisícovce vězněných žen. Německé velení mělo v plánu tábor zničit před vstupem spojeneckých vojsk. U baráků již byly připravené hořlavé látky a čekalo se jen na rozkaz k zapálení budov i s vězeňkyněmi.

„Ačkoliv byly ženy ve velmi špatném zdravotním stavu, euforie z nabyté svobody byla obrovská," dodal Poniewierski s tím, že i když byly vězněné ženy velmi slabé, vyřídily si to s dozorkyněmi. Na vlastní kůži jim daly okusit, jaké bylo trýznění, které si od nich užívaly ony.